Navzdory času - Ne tak docela náhodný akt

Říjen se přehoupl v listopad, ale na mučivých dvouhodinovkách lektvarů se nic v příznivé neobrátilo. Snad nejhorší to bylo v pátek odpoledne, kdy už všichni byli myšlenkami někde jinde.
Pansy seděla strnule na své židli a nerozhodně těkala pohledem mezi Dracem a Luciusem, kteří oba seděli k ní zády, takže je mohla bez obav pozorovat. Její plán se zatím vyvíjel dobře. Mandy se očividně Dracovi líbila, což bylo jedině ku jejímu prospěchu. Ano, měla Draca ráda, měla, avšak jakoby ta vášnivost vyprchala s přesunem do minulosti. Najednou tu byl jeho otec a všechny Dracovi přednosti zastínil, navíc Pansy přišlo, že je Draco poslední dobou příliš mírný a že se chová tak nemalfoyovsky. Stal se z něho takový ten nebelvírský slaďoušek, ten by si teď určitě s Potterem rozuměl. A ještě vícs tou zubatkou, Grangerovou,pomyslela si Pansy a ušklíbla se. Úplně si ty dva dokázala představit. Grangerová v obětí s Dracem. No fuj, odfrkla si v duchu.
„Slečno Parkinsonová!“ oslovil ji Křiklan poněkud zvýšeným hlasem. „Mohla byste se laskavě dívat na tabuli, když vám kreslím, jak vypadá rozběžník zlomocný? Tuto bylinu ve vašich učebnicích nemáte, tak bych ocenil alespoň vaši snahu o předstíraný zájem,“ upozornil ji a otočil se zpět k tabuli. Vzal opět do ruky křídu a zatlačil s ní na plochu tabule tak silně, že se zlomila v půli. Severus Snape okamžitě vyskočil, aby mu ji podal, ale Křiklan jen mrzutě mávl rukou ve smyslu, ať si Sanpe zase sedne a zvedl si křídu sám, přičemž mu nepříjemně ruplo v levém koleni. Řada studentek při tomto nelibém zvuku znechuceně vyjekla, ale Křiklan si toho nevšímal. Bez dalších proslovů dokreslil rostlinu a pak zasedl za katedru a čekal, až si to všichni z tabule obkreslí.
Pansy se nenamáhala, pak si to obkreslí od Snapea, teď na to neměla náladu, ale alespoň sklonila hlavu, aby to vypadalo, jako když kreslí. Ve skutečnosti však po očku pokukovala po Siriusovi, který Dracovi, který s ním seděl v lavici, něco horlivě ukazoval na kousku pergamenu. Byl to nějaký obrázek. Zřejmě karikatura a jak na to Pansy s přimhouřenýma očima zírala, všimla si nadpisu v horní části útržku. Byl to Snape, ale jeho mastnou hlavu nebylo příliš vidět, protože ji měl schovanou v Křiklanově zadku. Teda jestli to byl Křiklanův zadek. Ale Pansy tato nedokonalá kresbička tak pobavila, že se nestačila zadržet a hýkavě se zachechtala. Sirius se na ni překvapeně otočil a začal se smát také, potěšen z toho, že je oba rozveselila ta samá věc.
„Parkinsonová, Blacku vypadněte,“ řekl profesor klidně.
„Ale –“ snažila se Pansy něco namítnout. Její úsměv jí z tváře zmizel, jako když ho seškrábne břitvou.
„Ven,“ vykřikl Křiklan a prudkým gestem ukázal na dveře. Pansy i Sirius se strnule zvedli a vyšli na chladnou chodbu. Ani se nesnažili poodejít od dveří učebny, jen se s klapnutím zavřely, oba se znovu rozesmáli. Po chvíli už oběma tekly slzy smíchu a Pansy se držela za rozbolavělé břicho.
„Ten… ten obrázek byl... byl super,“ nemohla Pansy tak docela popadnout dech.
„Byl pravdivý,“ přitakal Sirius, ale vzápětí se uklidnil a postavil se zase vzpřímeně. Najednou mu totiž přišlo na mysl, že je s Pansy na chodbě vlastně docela sám. „Pansy?“ oslovil ji a přistoupil k ní trochu blíž.
„Hm?“ ona mu nevěnovala tolik pozornosti. Stále ještě se usmívala a dívala se někam ven z okna vedle Siriuse.
„Tak mě napadá, jestli bys–“ udělala další krok směrem k ní „–to se mnou třeba nechtěla ještě zkusit,“ pokračoval tiše a už s naprostou vážností. Stál už jenom kousek od ní a v tu chvíli pocítil tak silnou touhu, že se neubránil a naklonil se k ní. Zlehka se dotkl svými rty těch jejích, ale ona od něho jakoby polekaně odskočila. Vytřeštěně na něho zírala a snažila se najít ta správná slova.
„Sirirusi, tohle nejde. Já vím, že jsem o tom ještě nedávno smýšlela jinak, ale možná, že kluci měli pravdu. Ty nejsi pro mě, Siriusi, ty jsi sukničkář a moc hezkej kluk a já bych měla strach, co…“ zarazila se. Tvářila se naprosto nejistě a smutně, ale v jejím hlase byla až obdivuhodná rozhodnost.
„Měla bys strach, jestli bych tě třeba neznásilnil, co?“ usmál se Sirius trpce a z jeho hlasu jako věž čišela ironie. „Tohle ti nakukali ti ,tvý ,kluci‘? Myslíš, že nevím kdo?“
„Ne, tohle mi neřekli, ani jeden,“ odsekla nasupeně. „Každý tady ví, co jsi zač. Kolik holek jsi měl, s kolika ses vyspal, kolik jsi jich po první noci pustil k vodě,“ nehodlala přestat Pansy. Najednou byla v ráži a měla sto chutí, mu to všechno vmést do tváře.
„Fajn, když si myslíš tohle, tak FAJN! Jdi si,“ vykřikl nahlas a už byl v obličeji celý rudý. „Já jsem jen myslel, že jsi fajn holka, která nedá na předsudky, ale ty jsi asi jen další v řadě, co? Další naivní husička s pilinama místo mo–“ ještě by nejspíš pokračoval, kdyby ze dveří od sklepení, o kterých dvojce příliš neušla, nevyrazil James.
„Do háje, Siriusi, nekřič tak, všichni ve třídě tě slyší,“ obořil se na svého přítele polohlasem a změřil si s přimhouřenýma očima oba dva.
„Jasně, už mlčím,“ řekl Sirius lhostejně a rozešel se chodbou na opačnou stranu, než stála Pansy. James jen povytáhl obočí a zalezl zpátky do třídy. Pansy si zkroušeně sedla na okenní parapet a čekala na konec hodiny, aby si mohla odnést věci ze třídy.
oooOooo
Sirius zaujal trucovité místo v rohu společenské místnosti a bezmyšlenkovitě zíral do země, než ho ze záchvatu šílené trudomyslnosti vytrhli zbylí tři Pobertové a Draco.
„Prosím tě, co to mělo znamenat při těch lektvarech?“ vybafl na něj James bez pozdravu a se značně vážným výrazem ve tváři. „Dolehla k nám skoro všechna tvoje slova, tu holku jsme neslyšeli, ale…“
„To neřeš,“ odbyl ho Sirius a celou čtveřici přejel rychlým pohledem.
„Měl jsi vidět, jak se tvářil Křiklan,“ podotkl Remus ve snaze dostat ze Siriuse alespoň úsměv.
„Křiklan je vůl, vůbec nechápu, proč vyhodil mě a ne tady Draca. Smáli jsme se oba a ten by si Parkinsonovou alespoň rozuměl, vyměnili by si pár sladkých slůvek a pak se šli projít na pozemky. Nebo ne, Draco?“ Sirius to řekl tak jízlivě, že Draco nedokázal neodpovědět jinak než nepříjemně.
„Co tě žere, Sirisui? Ty ses s ní pohádal, nebo já nevím co, takže si ti zase vadí?“ Draco se tvářil nanejvýš pobouřeně.
„No jasně, to jsem čekal. Ty jí proti mně poštveš a pak děláš, že nic, co?“ James, Remus a Petr to sledovali už jenom zpovzdálí, protože v očekávání vážnější hádky radši kousek ustoupili. Ve společenské místnosti naštěstí nikdo kromě nich nebyl, protože už dávno začala další hodina.
„Já jí proti tobě nepoštval a stejně nevim, co ti tak vadí. Ty chceš Elizabeth, nebo ne?“
„To tady nemusíš vyřvávat,“ procedil Sirius skrz zuby a tvářil se nepřátelsky.
„No jistě, pán se za to ještě stydí, stejně to všichni vědí, tak co?“ odsekl Draco a vyšel ze společensky. James, Remus i Petr ho následovali, ale Sirius zůstal sedět. Na tu hodinu se mu nechtělo.
Vždyť měl vlastně Draco pravdu, všichni to vědí, Elizabeth samotnou nevyjímaje. To je přece ubohé. Chová se jako pes, běhá za ní kde může. Ještě dopadne jako James a Evansová. Ne, to on nemůže, vždyť je Casanova, idol všech holek. Nemůže se upoutat na jednu, to by byla příliš velká nuda.
Ve víru takových myšlenek strávil v křesle v tmavém koutě celou hodinu, po níž se jakoby nabit novou sílou odebral na oběd.
oooOooo
„Ahoj Lisey,“ mrkl Sirius koketně na dívku, která zrovna procházela kolem jejich místa u stolu.
„Sakra Sirirusi, ty jsi nenapravitelný, co?“ ušklíbl se James, ale žádná jízlivost z jeho hlasu poznat nebyla. Měl radost, že už je Sirius zase ve své, kůži poslední dobou s ním vůbec zábava nebyla.
„Nevyšiluj, jen se zase dostávám do formy,“ uklidnil ho Sirius a zaměřil svou pozornost na Draca. „A omlouvám se ti, Draco, za ty pitomý řeči, který jsem k tobě dneska měl.“
Draco překvapeně zvedl hlavu a zahleděl se na Siriuse zkoumavým pohledem. „Nic se nestalo,“ řekl jen a zase se vrátil k jídlu.
„No tak Martonsi, po omluvě Siriuse Blacka bych čekal trochu víc sdílnosti,“ ušklíbl se Sirius. Už zase začínal být tím stejným Blackem a to pomyšlení mu dělalo náramně dobře.
„Fajn Sirirusi, jsi ten nejsuprovější kluk na světě a mám tě vážně moc rád, doufám, že už na mě nebudeš nikdy tak zlý,“ řekl Draco s příšerným přitepleným hlasem a dál se ládoval už napolo studeným obědem.
Sirius vybuchl smíchy a James s Remusem si vyměnili jen nechápavé pohledy.
„Hele, Siriusi nebyl jsi tak náhodou v kuchyni na ohnivé whisky?“ zeptal se Remus podezřívavě.
„Ale, nech toho, mám jen dobrou náladu,“ odbyl ho Sirius a na malou chvíli zavládlo v jejich skupince ticho. Draco se až divil, co taková malá hádka dokáže udělat s člověkem jako je Sirius a najednou pocítil nutkání poctít Pansy, strůjce toho všeho, úsměvem. Nasadil šťastný úsměv a otočil se, aby ji mohl pohledem vyhledat. Pansy však nejevila o nebelvírský stůl vůbec zájem. Zaujatě se o něčem bavila s Luciusem Malfoyem zato Amanda na něho tupě zírala. Nadšeně mu oplatila úsměv v přesvědčení, že patřil jí a Draco se radši odvrátil. Ten Malfoy už ho začínal štvát.
„Co se tváříš jako kakabus, Draco? Nemáš snad před tím zítřejším famfrpálovým zápasem trému?“ usmál se na něho James.
„No trochu mám trému,“ uznal Draco jen na oko, aby nevypadal jako blázen, když se tak mračí. „Ani nevím, jakou mají zmijozeláci sestavu,“ dodal a tázavě se na Jamese zadíval.
„Samí břídilové, můžu ti říct jména, ale to ti asi nepomůže,“ usmál se James. „Rozneseme je na kopytech,“ řekl sebevědomě.
Ani ne o čtyřiadvacet hodin později si však ale vůbec tak jistý nebyl.
„Takže,“ začal James poněkud rozpačitě, když se celé mužstvo, převlečené do zářivě červené, shromáždilo v šatnách kolem tabule s nákresy různých fint a pozic. „Myslím, že bychom to dneska měli zvládnout levou zadní, trénovali jsme úporně, tak jim snad natrhneme… ehm… no vy víte co. Taktiku máme zmáknutou, takže si asi zajděte pro košťata a jděte ke dveřím, za chvíli to začne. Ehm… Draco, můžeš na chvíli?“
Draco překvapeně přešel k Jamesovi do kouta šatny, přičemž koště si položil na jednu z lavic.
„To koště si vezmi sebou,“ sykl na něj James a spiklenecky se zašklebil. „Mám pro tebe takovej zlepšovák,“ řekl tiše a vytáhl hůlku zpod svého hábitu. „Naučil mě to jeden kamarád o prázdninách,“ pokračoval tlumeně. „Je to takový zrychlovací zaklínadlo.“
„Tak proč to nevyzkoušíš na všech košťatech?“ zeptal se Draco podezřívavě.
„Protože to funguje jenom na Nimbusech a jediný, kdo má z našeho mužstva Nimbus jsi ty. Není to nějaký prokázaný zaklínadlo, vymyslel to nejspíš nějaký kamarád toho mého kamaráda a navíc je to nezákonné, takže by se to ostatní neměli dozvědět,“ řekl James a v očích mu poskakovaly rozrušené plamínky.
„Hele, Jamesi, já nevím, co když na to přijdou? Pak bude celý zápas neplatný a mě vyrazí,“ protestoval Draco zdvořile. Nechtělo se mu dávat v sázku Brumbálovu důvěru ani koště, co mu ten stařík tak dobrosrdečně koupil. Museli ho s Pansy už stát pěknou hromádku galeonů.
„Ale nebuď srab, to zvládneme,“ povzbuzoval ho James a bez ostychu vytrhl Dracovi koště z ruky. Než stačil Malfoy jakkoli zareagovat, James něco zamumlal a ozval se slabý svištivý zvuk.
písk
„Na, vezmi si ho, musíme jít,“ řekl James optimisticky a vtiskl Dracovi koště zpět do dlaně. Ten se jenom zatvářil rozpačitě, vzal si z police u dveří odrážečskou hůl a pak už s Jamesem po boku vyšel do jásavého potlesku ven na hřiště. Byl jasný větrný den, i když už docela zima.
„Podejte si ruce,“ vyzval kapitány rozhodčí, profesor Conners. Draco jejich „pozdravu“ nevěnoval pozornost a raději si po očku prohlížel sestavu zmijozelského mužstva. Většinu z nich neznal, ale pouze většinu, protože s tou hnědovlasou holkou se už přece bavil. Ta Amanda vážně musí být všude, odfrkl si v duchu, ale usmál se na ni, což mu s největším uspokojením vrátila. Draco se radši začal rozhlížet po svých spoluhráčích, z nichž se téměř všichni tvářili spokojeně a vyrovnaně. Rychle se snažil nasadit také ten sebestředný a sebevědomý výraz, ale jeho myšlenku mu překazil rozhodčí, který odpískal začátek zápasu. Draco s malfoyovskou elegancí naskočil na koště, hůl si přehodil do pravé ruky a vznesl se do vzduchu, ne on přímo vystřelil. Taková rychlost mu byla neznámá i u jeho modelu Nimbusu dva tisíce jedna a málem se na koštěti neudržel. Dokázal se však nakonec úspěšně vyhnout jedné z tribun a koště konečně usměrnil. Prudce svůj „stroj“ otočil a namířil si to rovnou ke své spoluhráčce. Elizabeth už ho netrpělivě vyhlížela. Měli spolu nacvičenou taktiku a ona zatím musela potlouky odpalovat sama.
„Promiň, měl jsem… menší… potíže,“ sdělil jí sípavě a vzápětí se závratnou rychlostí – tak, že mu tekly slzy po tvářích, jak ho ledový vzduch bodal do očí – rozletěl na druhou stranu hřiště, kde se právě včas připravil a vší silou odpálil potlouk, proti zmijozelskému střelci, který měl zrovna v držení Camrál. Dostal to rovnou do natažených rukou s jasně červeným míčem, který v tu samou chvíli překvapeně upustil a zavyl bolestí. Draco se ušklíbl a zaujal své výchozí postavení u samého vrcholu jedné z tribun. Ostřížím zrakem sledoval hru a musel si sám pro sebe uznat, že jsou šance na výhru opravdu vyrovnané. Pohledem vyhledal Mandy, která byla brankářem Zmijozelu, a sledoval její do detailů promyšlené pohyby na koštěti, jimiž dokázala velice účinně bránit své tři obruče.
„Draco, kruci, nelelkuj a pomoz, Liz,“ okřikl ho nasupený James, který zrovna letěl kolem. Draco sebou trhl a než se stačil rozhlédnout, instinktivně se rozmáchl holí a odpálil potlouk neznámo kam. Dav z tribun překvapeně vyjekl, když se potlouk se zvonivým dong odrazil od tyče jedné z obručí a rozletěl se zpátky k Dracovi. Malfoy už se připravoval na úder, když vtom mu do cesty vlétla zmijozelská obtloustlá odrážečka a poslala potlouk rovnou na Jamese, kterému lesklý černý míč škrtl o levou tvář a zanechal mu tam pořádný škrábanec. Tohle Draca tak rozlítilo, že naprosto bez přemýšlení vyrazil ke Zmijozelským obručí, kam směřoval druhý potlouk, aby ho mohl odpálit. Posunul si hůl v ruce a horečně vyčkával zády k Mandy a jejím obručím. Ten potlouk už byl přímo u něj a Draco si úder směřoval na zmijozeskou odrážečku s buvolí tváří. Už pomalu cítil ten proud vzduchu, který před sebou potlouk hnal, když vtom ho něco prudce uhodilo zezadu do hlavy, což ho srazilo z koštěte a on se v nemotorné piruetě snesl k zemi, kde sebou švihl tak silně, že okamžitě ztratil vědomí.
oooOooo
Slyšel hlasy, bylo to zvláštní, copak tady v té tmě někdo žije, nějací duchové? Ne, to jsou lidské hlasy, stoprocentně. Chtěl otevřít jedno oko, ale nešlo to. Na víčku mu ležela nevýslovná tíha čehosi. Zkusil to s druhým okem a to už šlo. Oslepila jej však pronikavá záře, takže ho radši zase zavřel. Ale nedalo mu to a otevřel ho znovu. Nejdřív viděl jen rozmazané stíny, ale obraz se vzápětí projasnil a on spatřil lidi. Spoustu lidí ve směšných zablácených červených hábitech, lidi s ustaranými obličeji.
„Draco?“ promluvil nějaký kluk. Ne, vlastně nebyl jen tak ledajaký člověk, ten povýšený tón se však ze Siriusova hlasu jaksi ztratil a vystřídala jej starost. A teď už poznával i další spoluhráče. Elizabeth měla čelo celé od bláta, ale nevypadala, jako kdyby jí to vadilo. Ani ostatní se tvářili tak zvláštně vážně.
„Ustupte, ustupte,“ ozvalo se zpoza hradby těl. Hráči se rozestoupily a k jeho posteli přicupitala mladičká madame Pomfreyová. „Jak se cítíte, pane Martonsi?“ zeptala se a lehce mu sáhla na hlavu, aby ji maličko nadzvedla. Chtěla mu narovnat polštář a teprve, když se o to pokusila uvědomil si Draco, že má hlavu jako střep a ještě k tomu tak těžkou, že mu až připadalo, že mu ji snad museli naplnit olovem.
Opatrně rozlepil popraskané rty a chraplavě zamumlal: „Jde to, ale vidím pouze na jedno oko, takže si připadám jako pirát.“ Jeho vlastní hlas mu zněl jaksi tlumeně. Zvedl jednu ruku, která byla z poloviny v obvazu, a přiložil ji k hlavě, která byla kupodivu také v obvaze.
„To je normální, když jste spadl z výšky dvaceti stop, buďte rád, že žijete,“ řekl ošetřovatelka roztrpčeně. „Tohle vypijte,“ vybídla ho a až k ústům mu přiložila hrdlo od malé lahvičky s jantarovou tekutinou. Draco ji poslechl, ale pohled všech okolostojící na něho, bezmocného, mu nebyl zrovna po srsti. Madame Pomfreyovou to zjevně uspokojilo a jakmile Draco do sebe svou dávku obrátil, odcupitala zase k jinému pacientovi, který přes plentu kolem postele nebyl vidět.
„Co na mě tak zíráte?“ zeptal se popuzeně a znovu zvedl ruku, aby si osahal nefungující oko. Zjistil, že má obvaz i přes něj, takže ho přes tlak tkaniny nemohl otevřít.
„J-jsi v pohodě?“ zeptala se Elizabeth roztřeseně a dál na něj koukala s neskrývaným zájmem.
„Normálka, jenom si připadám, jako kdyby se mě někdo pokoušel prostrčit klíčovou dírkou.
„Tolik humoru a tělo napadrť,“ ušklíbl se James spokojeně. Zjevně už obavami o Dracův rozum neměl.
„Jo, moc směšné,“ odpověděl Draco jízlivě, ale upřímný úsměv mu z tváře nezmizel. „Mohl by mi někdo konečně prozradit, kdo vyhrál? Docela by mě to zajímalo.“
„Kdo asi tak mohl vyhrát,“ napínal ho Arnold, jejich brankář. „Přece my, ne? I když teda bez dvou hráčů se to blbě dohrává,“ dodal s úsměvem.
„Jak to bez dvou, copak jsem někoho strhl sebou? Jak jsem si toho potlouku kruci nemohl všimnout?“ zamyslel se a jeho tvář se přitom zkřivila do vážného výrazu.
„Počkat,“ přerušila jeho dumání Elizabeth. „To nebyl potlouk, co tě sejmulo,“ pokračovala.
„Cože?“ Tak tohle Draco nechápal.
„Tak zmijozelská brankářka tě strefila Camrálem asi z pěti stop do hlavy,“ vysvětlila mu.
„Cože, mně dostal Camrál?“
„Jo, člověče, bylo to docela dost podlé,“ uznal James a na okamžik se zatvářil vážně. „Ale Elizabeth jí to nandala.“
„Jo, to bylo super, Liz,“ ušklíbla se Lily Evansová, která se vynořila se záhybů červených hábitů.
„Nechápu,“ řekl Draco znuděně.
„Mně tak kráva tak naštvala, že jsem jí strefila do hlavy potloukem. Byla naštěstí blízko u země, takže si na tom není tak jako ty, ale taky spadla z koštěte. Leží tady vedle s otřesem mozku a je naprosto mimo,“ vysvětlila Elizabeth konverzačním tónem, jako by vůbec nebylo nic divného, že někomu způsobí otřes mozku. „ No a za to mě vyloučili,“ podotkla nakonec a usmála se. „Ale byla sranda sledovat, jak ji odnášejí na nosítkách.“
„Stejně jako Draca,“ dodal James pobaveně.
„Koukám, že jsem přišel o docela solidní podívanou,“ řekl Draco na oko zklamaně a znaveně zavřel oči. Když se však od spoluhráčů dověděl, že on, Elizabeth a Mandy dostali školní trest, už tak spokojený nebyl. Když se zeptal, proč i on, oznámil mu James rozpačitě, že se jeho koště dostalo do rukou profesorky McGonagallové, která kouzlo poznala.
Madame Pomfreyová je po chvíli vyhnala a ošetřovna utichla. Draco se pohroužil do říše snů, ale co chvíli se probouzel bolestí hlavy. Někdy před svítáním, kdy čas ztrácí svůj význam a ten, jenž zrovna bdí ani za nic nemůže usnout, na Draca promluvila ona osoba zpoza plenty. Byl to jen tichý kajícný hlas někoho, kdo má strach z hádky. Draca, který byl právě vzhůru a poslouchal noční hlasy za okny hradu, ten hlas dost vyděsil.
„Draco, promiň za ten podraz dneska na hřišti, nevím, co to do mě vjelo,“ promluvila dívčí hlas a kousek závěsu se pomalu odtáhl. Draco otočil hlavu a spatřil Amandinu tvář s hrůznými modřinami, po kterých jako perly tekly slzy.
„Na to kašli, byla to jen hra, ne? Ty jsi taky nedopadla nejlíp, takže je to vyrovnané, ne?“ řekl a v jeho hlase nezněla žádná zlost.
„Takže se nezlobíš?“
„Proč? Jenom mě bolí hlava, takže už na mě nemluv,“ umlčel ji a přetočil se na druhý bok. Nechtěl ji nijak urazit, ani na ni nebyl naštvaný, jenom prostě neměl náladu to teď v noci rozebírat. Ještě za svítání slyšel její tiché vzlyky.

6. Kapitola || 8. Kapitola

Jako zdravotní sestraDrama, s názvem...TrestNe tak docela náhodný aktKujme pikle!Konkurz?Ten starý je zpět, nebo ne?Zvláštnosti všedního životaNaděje? Ta se nejspíš někam schovalaČasová smyčkaProlog